O hlásném na věži třebíčské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O hlásném na věži třebíčské
Autor: Cyril Čeloud
Zdroj: Cyril Čeloud: O hlásném na věži třebíčské
Vydáno: 1895
Licence: PD old 70

Na třebíčské věži byl ten způsob zaveden,
aby hlásný nočního času troubíval,
proto když obyvatelé města sobě hoví ve spaní,
on jako hlídač nad všemi bděl.

Tak jistého času se stalo, že jeden hlásný zapomněl na to zakázání
a půlnoční hodinu odtroubil na 4. rohu (proti hřbitovu).
Byl však od ducha vyplašen a na starý způsob přiveden,
kterýžto způsob druhý den své ženě vypravoval.

Přijde domů celý rozzlobený,
rukou sobě drží tvář,
čepici hodí na lavici,
postaví se v opozici a notným hlasem spustil:

„U všech všudy čertů hrom ženo,
dnes jdu se smutnou domů.
To z toho mám prozatím
za moje přičinění, to proklaté cikánění
teď snad smrtí zaplatím.

Čert, aby tu službu vzal!
Kol sto tisíc kroků na tu věž jsem udělal
jen o to jsem dbal,
abych se lidem zachoval.

Páni, je to hezká služba,
k tomu ale patří smělý družba.
Ať hrom bije, ať se blýská nebo sněží,
neb ať vítr klátí věží, noc ať dlouhá nebo kratší,
troubím, co jen hrdlo stačí.

Ať je sebe horší čas, potom být tak vyplacený,
přijdu domů zkrvácený,
řekni, ženo, je to špás?“

Je tím nářkem poděšená,
takže celá ustrašená
v slzách toku,
po jeho se staví boku.

„Ach můj zlatý, s jakou dnes přicházíš domů?
Pověz mi můj drahý muži, jak mám rozumět tomu?
Neb ty sotva nohy vlečeš, na celém se těle třeseš,
tvář máš celou oteklou.

Pověz, jaké to neštěstí, ty tvé notné bolesti,
neb já jistě zahynu, nepovíš-li příčinu!
Začni vypravovat svoji šarvátku!“

„Ty víš, že na sv. Jakuba
slavím každého roku svůj svátek,
na ten den uvolním si dát desátek
z mého malého jmění.

Pročež včera kvůli tomu
šel jsem na noc spíše z domu,
zrovna přes most do Židů.
Tam u Eliáše měli dobré lahůdky,
těmi jsme si napravovali žaludky.

Bylo u něj mnoho lidí,
tam si mne hned zavlekli moji kamarádi,
hovor pěkný jsme zavedli,
slovem, měli jsme se rádi.

Já jim tedy vypravoval,
kde jsem všude mašíroval,
jakým jsme byl vojákem.

Sedm let jsem ležel v poli
u Verony, v Neapoli,
jak jsem nepříteli hlavy srážel, jako hora stál
a žádného jsme se nebál.

A tak při tom povídání
Žid jednu za druhou naléval sklenici,
takže bez velkého prošení,
snadno bylo chytit notnou opici.

Pak pravil Žid: ‚Ny zaplať, ať jsme kvit.
Jděte domů, vždyť máte čas.
Jazyky se vám začínají mást,
zítra můžete přijít zas!‘

Tak jsme tedy zaplatil, co jsme utratil!
Ale co čert nechtěl mět.
Žid mě volá zpět!

‚Jakube, na váš svátek pojďte sem,
já vám dám štamprdel,
bude to rum na viderkom
a v noci dobře trubte!‘

‚O to se nestarejte,
jen dobrý pozor si dejte,
budu troubit dneska ještě, že mě uslyšíte do Náměště!‘

Žid ramenem pokrčil, mě vystrčil
a za mnou zastrčil!
Volným krokem jdu po ulici
v hlavě jak by mi rozžal svíci.

Sotvaže jsem přešel most,
kuráže jsme měl dost a dost! S tím nejsilnějším chlapcem,
byl jsem v stavu vsaditi se o svou hlavu,
že mu zlomím každou kost!

Pomaloučku jsem se dále bral,
až konečně na věž jsme se vyškrabal.
Právě bila jedenáctá.
Troubu seber, pravím k sobě v oné šlakovité době:
Desátou jsi promeškal.

To ten svátek udělal a pak jako obyčejně
jedenáctou všude stejně,
to čert ví, jak jsem zmát.

Odpusť Pán Bůh, že musím klet!
Přijdu až na čtvrtý roh (směrem ke hřbitovu),
tam zatroubím, až se to rozléhalo,
ale co se nestalo!

Slyším za mnou dělat kroky,
jsme zticha napnu sluch.
Co to je? Podepřu boky,
obrátím se, byl to duch!

On se ke mně postaví
a temným hlasem takto praví:
‚Copak sis to dovolil,
abys na tomto rohu zatroubil?

Ty se rouháš Bohu a celému městu!
Věz, že za to neujdeš trestu.‘ ‚Oho, jářku, milí brachu, ty mi děláš mnoho strachu,
to je něco nového.

Jdi do věže netopýry plašit
a ne mě hlásného strašit.‘
A jen to dopověděl chutě, už měl plné katě.
‚Ať zamete si každý před svým krámkem,
zde na věži já jsme pánem!‘

Ale než jsem to dořek'
ducha popad hrozný vztek,
takovou facku mně dal,
že jsem až zavrávoral.

Já tu ležím na své kůži a volám:
‚Lidé spaste duši! Přišel na mě lidojed,
strach mu kouká z očí, celá věž se se mnou točí.‘

Čekám, co se bude více dět.
‚Holobrátku, to máš k svému svátku,
něco na památku! To si pamatuj,
milý-li ti život tvůj!‘

Ten proklatý kat, ztratil se z věže jak smrad.
Jako kocour v pasti celou noc na zemi jsme seděl
a prděl u proklaté masti,
kolem sebe hleděl.

Když jsem se vzpamatoval,
smutně jsem se domů ubíral.

A teď, že no moje drahá,
máš-li mě jen drobet ráda,
dáš mi ňáké koření a já lehnu do postele,
ať se ten svět, jak chce, mele,
já musím vzít pro pocení.

Potom půjdeš k úřadu,
tam povíš mou nehodu.
Jen si pozor dej, aby ses tam nepodřekla
a jim nevybreptala, že jsme já byl opilý!

Službu mám za měsíc stát,
tu ať ti vyplatí, potom ať si nemyslejí, že já budu hlásným.
Zalezu si raději do komůrky
a budu kousat suché kůrky.

Než bych si měl dát, milý Nácku,
pro nic za nic – facku!
A troubit už nebudu
a na ducha zapomenu.“