Na deset mil tak žírné lány Tam zdí a věžmi opásány. A byly sady s klikatými toky,
V květ kadidlově stromy rozvity A byly lesy staré jak hor boky A slunečné v nich byly*pažity.
Leč ach, té rokle hlubé splývající Pres cedrů stěnu svahů do zelena, Tak divé, svaté, kouzlem dýchající Jak místo pro démona, při měsíci Kde jen kdy lkala milující žena! A z této rokle v neustálém varu Jak zem by těžce oddýchala k zmaru, Zdroj mohutný co mžik hnán ze skaliska
V něm balvany, jak přerývaně tryská, Se v oblouk řítí krupobití tepem Neb jako zrní pod mlatcovým cepem; A ób mžik v tyto rojící se skály
Se vody svaté řeky pozvedaly.
Pět mil tok svatý spavým proudem plyne
Se toče v hvozdy, v doly nádherné;
Pak v ony sluje lidem nezměrné
A s hukotem se v more mrtvě řine;
A hukotem Chán Kublaj sloucha v dálku
Jak praotecké hlasy věští válku!
Nádherného zámku stíny
V prostřed vod se rýsují Tam, kde slysět do tišiny Zřídla hluk i ze slují.
Byl to jak zázrak v tečh divů středu Slunečný zámek a sluje z ledu!
Já vzácnou pannu u vidění Jsem spatřil jednou, loutnu měla;
