J. NERUDA
(1834–1891)
ROMANCE O ČERNÉM JEZEŘE
Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.
Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá—
ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá.
Snad česká pohádka tam, z krajů vyhostěná.
Snad dávných bohů kruh tu kryje sklenná stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem—
Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!
Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.
36
