J. S. MACHAR
(1864–1942)
POSEL
Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl.
Mě Leonidas vyslal umíraje . . .
. . . A padli všichni? . . .
. . . Po zákonech vlasti.
A těla barbarská se kol nich kupí
jak hory a s těch sláva Lakoniky
větrnou nohou po Helladě běží . . .
. . . A můj syn Agil? . . .
. . . Jako včely v úl svůj
tak spěla kopí perská v prsa jeho . . .
. . . Já smrtelného zrodila jsem syna.
Ó bozi věční, teď jsem matkou šťastnou! . . .
. . . Tak. Pravdu díš. Však neblahý já posel,
jenž slepým losem určen k službě trudné
jsem místo svoje opustiti musil,
kam poději se? Budu potácet se
ve světle denním, živá kořist Hádu,
a zhrda všech jen údělem mým bude.
A když pak zemru, nikým neoželen,
stín osamělý, Hádem bloudit budu,
neb druzí z boje víc mne nepoznají,
a k nim se hlásit sám—stud zabrání mi. . . .
62
