Page:Modern Czech Poetry, 1920.djvu/54

From Wikisource
Jump to navigation Jump to search
This page has been proofread, but needs to be validated.
36
ANTONÍN SOVA.

bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují,
let líných motýlů … Přes tvoje víčka
blesk jako z vod se nyní přehoup' jasně.
Klid neznámý to u tvé hlavy stojí.
Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,
neb země též má kolébavku svoji!

Z mého kraje“ (1893).


5. ODCIZENÍ MILENCI.

Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout,
až v srdce naše stejný Vichr navál nekonečné sněhy …
Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěv pastevců
a nevíme, že se narodil Ten, jenž by nás vykoupil …

Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě,
nekonečné sněhy ve své duši a nekonečné noci,
tisknout si ruce, s posledním polibkem dávno rozloučených
a nenaslouchat již dravcům vášní v nás oddychujícím …

Oddalujeme se. Pláněmi našich Duší zasněženými
lesy husté stojí, nebetyčné jak mezníky neproniklé,
vrány snů nízko se strou po šerým klenutím větví.

Oddalujeme se; nezříme se již roky, jen tajemnou hudbu
však slyšíme dosud. Jsme vzdálené výkřiky poutníků
na opačných stranách, mizících do dálek zasněžených,

Ještě jednou se vrátíme“ (1900).