Page:Modern Czech Poetry, 1920.djvu/72

From Wikisource
Jump to navigation Jump to search
This page has been validated.

54

 

JAROSLAV VRCHLICKÝ

 

1. TICHÁ LÁSKA.

 

Nikdy slovem nevyzradím,
co spí v srdci přehluboko,
dost na tom, když v chvíli štěstí
mluví tvář a mluví oko.

S divým jekem prázdné škeble
vlna hází na pobřeží,
ale v srdci jako v moři
pravé perly na dně leží.

Sny o štěstí“ (1876).


 

2. ADAGIO.

 

Do velké, šedé škeble mramoru,
kde místo vody svadlé listí leží,
se kloní větve bříz a javorů.
Vše v dřímotě, jen mraky nebem běží.
Zde chtěl bych státi v zamyšlení dumném
a dívat se, jak večer táhne sem,
a luňák v letu posupném a šumném
jak po kořisti slídí nad lesem;
tou sochou chtěl bych býti kamennou,
jež o samotě dumá v lesní hloubi,
jež s větry mluví jen a ozvěnou,
na jejíž skráni s nocí den se snoubí.

Rok na jihu“ (1878).