3. KRAJINA.
Na prázdných polích dlouhé řad stromů
se kloní s bezlistými haluzemi,
vran zástup tmí se nad střechami domů
a s jejich křídel šero padá k zemi.
Kraj obzoru se náhle rudě vznítil —
plá oranžem, jenž pomalu se ztrácí.
Snad zlatý háv to anděla, jenž chytil
den v náruč svou a k nebi s ním se vrací.
4. EKLOGA IV.
Vidíš, kterak nad horami jitro svítá
a pod mezí slyšíš tlouci pěnici?
Pojď, mám v srdci všecky písně Theokrita,
duch můj luh jest v barvách duhy zářící.
Co mi to zvoní u hlavy?
Jakoby někdo pohodil cymbál do trávy.
Pojď, my půjdem na pokraji lesa v stínu,
svět se bude ve tvých očích zhlížeti,
pojď se dívat, jak vzduch zlatý roven vínu,
a co perel dala rosa poupěti.
Jestli mu, drahá, závidíš,
víc ti jich kapraď nahází v kadeř, nežli zvíš.
Či chceš hloub? Chceš nahlédnouti, kterak v mechu,
v listí rdí se a jak zraje jahoda?
Či se bojíš, že by při tom mohla v spěchu
rty mé k tvojím přiblížiti náhoda?
Tvář tvoje nachem plamenná?
Jahodu nech si, tvůj ret je sladší výměna!
