Page:Modern Czech Poetry, 1920.djvu/88

From Wikisource
Jump to navigation Jump to search
This page has been proofread, but needs to be validated.
70
JAROSLAV VRCHLICKY.

11. QUIS UT DEUS?

Ve starém chrámě, okny gotickými
kam poslední se kradly slunce blesky,
ve prachu sloupech kadidla jak dýmy
jež vznášely se, oprýskané fresky
jsem prohlížel a zachvěla mnou bázeň.
Ó zjevení! V plamenů děsnou lázeň
se kácel dav sta hlav a berly, mitra
a kříže, koruny a meče, žezla,
a velký Anděl jako úsměv jitra
stál nad tou směsí, jež se v požár svezla,
tvář jeho byla slunce na blankytu
a
Quis ut Deusnesl na svém štítu
napsáno blesky, vítězný byl, děsný.
V tom se strany, kde mhy a kouře běsný
 se valil vír, Smrt přiskočila k němu
a ze zadu, by neviděl to, chvatem
za slovem
Deus „Ego“ psala hnátem
a chechtala se při tom vtipu svému.

Sfinx“ (1883).


12. PASTEL. (JULIU ZEYEROVI).

Rád ulice mám, místo dlouhé řady
pochmurných domů, v nichž se táhnou sady,
zdi kryté břečťanem, kam oko stačí.
Jak ticho tam, jen zřídka kdosi kráčí,
krok jeho dutě zní; mám rád je z jara,
kdy zdá se, mládím zeď že jihne stará,
kdy první lístky kmitou tísní stromků,
kdy sýkorka se ozve ve svém domku,
na bílé bříze, kdy i hlína voní,
a staré topoly jak v dumě kloní
se k oknům paláců a jaro tuší.